Můj příběh

Jen mi tehdy moc nedocházelo, jak moc destruktivní to bude pro mě. Ignorovala jsem malé volání mého těla o pomoc. Nevnímala jsem brnění rukou, ani následné zažívací problémy. Trochu jsem zbystřila, když mě začala bolet záda, jelikož někdy mě to už hodně omezovalo, zejména když jsem absolvovala v rámci vysokoškolského života bujarý večírek plný alkoholu, ráno jsem se téměř nemohla pohnout. Doktoři tehdy ale na nic nepřišli a bylo mi řečeno, že si mám zvyknout, že mě ty záda budou bolet.

V rámci návalu učení a povinností s blížícími se státnicemi jsem to vypustila a skutečně neřešila. V pátém ročníku mě ale na chvíli zjevně něco osvítilo a já se tehdy objednala k doktorovi věnujícímu se tradiční čínské medicíně. Jeho návštěva mi tehdy ale nesedla. Nelíbilo se mi, když mi říkal, že bych měla vysadit hormonální antikoncepci, že moje tělo postrádá životní energii, jsem podvyživená a měla bych zpomalit. I přes to jsem si od něj pořídila první bylinnou kúru, kterou jsem tehdy akorát zkritizovala, že mi nepomohla a jela jsem dál.

V rámci tohoto shonu jsem vlastně ani moc nevnímala, jak mi pokaždé, když jsem byla na praxi v kanceláři, není dobře, jak koukám na hodinky, kdy už budu moct jet domů a jak mě ta práce vlastně vůbec nezajímá. Každopádně, přeci to studuji, budu skvělá právnička, každý mě bude obdivovat a budu mít hodně peněz. Až budu konečně po škole, tak mě to určitě chytne, jsem si tehdy říkala.

A je to tady. Den „D“ a já se oficiálně stala právničkou. Gratulace, aplaus, ale moje srdce bylo prázdné. Já tomu ale stále nepřikládala žádnou váhu. Našla jsem si práci v notářské kanceláři. Možná to bylo částečně i tím, že oproti ostatním koncipientům jsem měla úžasnou zaměstnavatelku a skvělý kolektiv, a proto jsem obsahu práce, který mě někdy doslova dusil, nepřikládala žádnou váhu.

Co mě ale trápilo, byly trávicí obtíže. Tehdy už v roce 2016 jsem se poprvé začala zajímat o stravu a já si následně začala dělat pro své vlastní potřeby akreditovaný kurz výživového poradce a v roce 2018 jsem ze svého jídelníčku natrvalo vyřadila lepek a přidaný cukr a zkoušela jsem různě experimentovat s jídelníčky, co mi vyhovuje a co ne.

I když už jsem tehdy pozorovala, že něco není v pořádku, že tohle asi není moje cesta a není normální se každé ráno budit (s prominutím) nasraná a s nechutí cokoliv dělat, nechtěla jsem přeci zklamat své rodiče a svou rodinu. A co by si o mně říkali kamarádi a okolí… Nenašla jsem tehdy tu sílu odejít a zastavit se.

Byl konec května 2020 a já jsem se mohla začít radovat a konečně si oddechnout – ZVLÁDLA JSEM TO. Zkoušky, na které jsem se „drtila“ snad ještě více než na státnice, jsou za mnou. Jupíííí! Teď se všechno změní, ta práce mě určitě nakopne. A i já si určitě budu více věřit.

Uběhlo pár týdnů a nic z toho se nestalo. Co jsem ale začala pozorovat, byly zvláštní a nepříjemné bolesti při menstruaci, které nabíraly s každou další menstruací na intenzitě a nebyly už jen při ní, ale i v průběhu celého cyklu. Měla jsem tehdy před svatbou a nechtělo se mi to řešit. Myslela jsem si, že když na to zapomenu, pomine to. Bohužel. Po svatbě jsem se o problému zmínila své gynekoložce, která mi doporučila, ať přijdu po menstruaci, že vše lépe uvidí.

A tak, když jsme se vrátili ze svatební cesty, šla jsem plna očekávání, že vše bude OK, na kontrolu. Jediný, kdo tehdy o mých bolestech věděl, byla moje nejlepší kamarádka a manžel. I když mě oba uklidňovaly, tehdy jsem věděla, že to není jen tak něco, že to nebude jen nějaká cysta. A to byl možná jeden z prvních okamžiků, kdy jsem začínala slyšet svou intuici.

Paní doktorka měla pocit, že tam vidí nespecifikovanou cystu a vypadá to na endometriózu. Vzhledem k tomu, že kromě výživy jsem se tehdy už nějakou dobu vzdělávala i v oblasti ženského zdraví, věděla jsem, že tuto diagnózu žena, která se nedávno začala snažit o miminko, slyšet nechce.

Dne 15. 12. 2020 se domněnky paní doktorky potvrdily a mě bylo řečeno nejen to, že mám endometriózu, ale že si mám bohužel zvyknout i na to, že bolesti se už rozhodně nezlepší. Ba naopak, budou už jen horší a že bych měla s manželem už preventivně a co nejdříve zkusit umělé oplodnění, jelikož je dost pravděpodobné, že přirozeně mít děti nebudu moct.

A protože nejvíce mě tehdy nakopávaly příběhy se šťastným koncem, četla jsem vše, co mi přišlo pod ruku. Topila jsem se v různých FB skupinách, což mi někdy přineslo naději, ale většinou skepsi a smutek. V průběhu svých hokusů pokusů jsem ale našla skvělou koučku a terapeutku Evu, která je dnes i mou kamarádkou, a já díky ní začala chápat, že takto to asi nepůjde. Začala jsem si s ní zpracovávat své bolístky z dětství, ale i svůj strach z toho, že třeba opravdu nebudu mít děti. Začala jsem snad poprvé v životě přemýšlet nad tím, proč vlastně ty děti chci.

A podívala jsem se poprvé tváří v tvář strachu a přesvědčení – že když nebudu dělat, co po mě ostatní chtějí nebo očekávají, nebudou mě mít rádi. Bylo to těžké a zároveň krásné období. Tehdy jsme s manželem objevili šamanské učení a techniky a ruku v ruce s terapiemi jsem zkoušela různá léčení. Tehdy v létě 2021 to byla skutečně velkááá jízda, kdy jsem se začala probouzet. Možná teď při zpětném pohledu až moc velká, ale asi to pacient potřeboval. Zpětně nechápu, jak jsem takovou nálož traumat a jejich zpracovávání mohla vůbec zvládnout.