Dnešní článek bych ráda věnovala svému PROČ. Proč jsem se rozhodla psát blog a proč jsem se rozhodla vyjít ze své komfortní zóny a sdílet s vámi svůj příběh s endometriózou a adenomyózou. Více o mně a mém příběhu si můžete přečíst zde.
Proč jsem se rozhodla psát...
Když mi byla v minulém roce diagnostikovaná tato nevyzpytatelná nemoc, dlouho mi trvalo než jsem o ní řekla svým nejbližším. Z počátku jsem si myslela, že když to nikomu nepovím, tak tu vlastně ta nemoc není.
Ještě dlouho předtím než jsem se odvážila vůbec zajít s neuvěřitelnými bolestmi v podbřišku ke své gynekoložce, jsem vlastně o svých bolestech neřekla ani svému manželovi. Tehdy jsem se podvědomě uklidňovala, že to nic není, že mně přeci nemůže nic být, že jsem zdravá a jako vždy přeháním.
Bála jsem se cokoliv svému okolí říct, jelikož jsem si představovala, jak můj problém smetou ze stolu, řeknou mi, že jsem hypochondr (což já někdy jsem) a stejně to nikoho nebude zajímat.
Po asi půl roce nepříjemných bolestí jsem se svými obtížemi svěřila své blízké kamarádce a následně mému manželovi, před kterým jsem se hystericky z ničeho nic rozbrečela, a řekla mu, že se hrozně bojím, co když mi něco je?
K zamyšlení...
I já mám někdy dny na h****, kdy bych se nejraději na všechno vykašlala a mám pocit, že vše co dělám, je zbytečné a nemá žádný smysl.Ale když mě to přejde a zpětně si zrekapituluji a ohlédnu za tím, co jsem dokázala za poslední rok, tak je to až neuvěřitelné, jaký kus práce na sobě jsem zvládla a co všechno jsem už ve svém životě změnila v rámci své cesty za uzdravením se.
Moje bolesti spojené s mým onemocněním zmizely a já se můžu opět radovat z maličkostí jako jsou procházky, sportování nebo výlety s kamarády. Jsem sama zvědavá, co mě ještě čeká do konce roku, jelikož tyhle předchozí měsíce hmmm 🙂 – to byla jízda a to zejména léto 2021. Cítím, jak se měním a zároveň s tím se mění i mé okolí, najednou se okolo mě začínají objevovat noví a inspirativní lidé, kteří se stali mými kamarády a já postupně cítím, jak se mi začíná odkrývat ta moje cesta, kvůli které tu jsem.
A když dokážu všechny ty věci, které se začínají dít, pustit a nechat je plynout, to je pak teprve šupec. 🙂 Najednou se TO děje samo a já se jen otvírám dalším příležitostem. A já si říkám existuje vlastně nějaká endometrióza? A pokud své myšlenky na ní budu víc a víc živit, pomůže mi to nebo to bude mít spíše opačný efekt? Co se třeba začít zaměřovat na ty hezké věci v našich životech a na ty se směřovat naší pozornost? Co kdyby jsme trávili méně času ve světě on-line a byli více v tom off-line? Umíme to vůbec ještě?
Jak se vypsat ze svých pocitů ...
Poslední dobou jsem objevila skvělou vychytávku a třeba i vám pomůže. Tím je právě psaní. Pokud je to něco, co skutečně prozatím nechci říct nikomu, tak si vezmu svůj sešit a začnu psát a to jednoduše tak, jak to cítím, dokud se mi neuleví. Některé dny mám v sešitu napsaná jen hesla nebo jen své pocity, některé dny se rozepíšu víc a některé dny mi tam třeba úplně chybí. Je důležité si uvědomit, že nic není špatně. Ze začátku se i tady projevoval můj perfekcionismus, že každý den do toho sešitu musím něco napsat, jinak mi to přeci nepomůže a nebude to mít ty správné účinky.
Dnes si vše píšu, jak to cítím, když chci nebo když si vzpomenu a právě tehdy to má ty největší účinky.
Závěrem ...
Pokud inspiruji alespoň jednu z vás, nebo pomůžu od bolestí alespoň jedné z vás, tak to má obrovský SMYSL a právě z toho důvodu, jsem se rozhodla psát tento blog a předat vám své tipy a myšlenky, které byly dodnes jenom u mě na papíře.
Poslední dobou mám velkou radost, že se o endometrióze mluví čím dál víc, což je nejenom pro nás ženy, ale zejména i pro naše okolí velmi důležité. Často se totiž setkávám s nepochopením tohoto onemocnění ze strany okolí, bolesti těchto žen jsou často zlehčovány a zaměňovány s běžnými menstruačními bolestmi, což se v žádném případě nedá srovnat a nelze takové bolesti považovat za normální.
Ne, menstruace skutečně nemá bolet a nemá nás omezovat v běžném životě.
O tipech, jak si jednoduše a rychle ulevit od bolestí při menstruaci se zmiňuji ve svém dalším článku.
Nebojme se o tom mluvit, jelikož čím víc bude tato nemoc v povědomí všech lidí, tak tím dříve se bude moci ženám, které tuto nemoc mají, pomoci. Bohužel dnes je průměrná délka diagnostiky tohoto onemocnění dlouhých 7-10 let.
Jsem #1z10.
